OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


Vzkříšený a jeho náhražky
(Evangelický týdeník 13/2013)

Lidové evangelické církve jsou na tom dnes proto tak špatně, protože v jejich životě přichází stále více zkrátka „vertikála“. Jejich aktivity se týkají v podstatě tří oblastí: Politiky, sociální sféry a kultury. Žádná z těchto oblastí samozřejmě není pro církev tabu. Ježíš Pilátovi sice říká „moje království není z tohoto světa“, starozákonní proroci si však osobovali právo kárat úlety svých králů i svého lidu. Výrok apoštola Petra „více je třeba poslouchat Boha než lidi“, je nepochybně také politikum. Sociální povahu mělo v rané církvi zřízení sedmičlenného týmu jáhnů, kteří dostali v Jeruzalémském sboru za úkol dbát na spravedlivé rozdělování prostředků ze společné pokladnice. Je ovšem zajímavé, že tito jáhni ze své sociální služby utíkali do kazatelské. Platí to přinejmenším o Štěpánovi a o Filipovi. Dnes je ten pohyb v církvi právě opačný. Největší problém je asi s kulturou. Pomineme-li uměleckou výzdobu jeruzalémského chrámu a hudební doprovod bohoslužeb, není v Bibli nic, co by církev pasovalo na patronku umění.

Církevní angažovanost v politice, sociální sféře a kultuře je pokusem zaplnit nějak prázdnotu, která v církvi vzniká v důsledku resignace na víru ve vzkříšení. Navenek se tato víra z kazatelen sice nepopírá, v kázáních však výrazně převažují moralizující texty a jejich ještě více moralizující výklady. O Velikonocích, kdy se tématu vzkříšení nelze vyhnout, sice přeříkáme pár liturgických formulí, zazpíváme nějakou starobylou píseň, naše mysl si však od tohoto tématu stejně drží distanc. Tušíme, že otevřeně odmítnout víru ve vzkříšení by vyvolalo zemětřesení, které by církev nemusela přežít. Na druhou stranu se v nás proti této víře naše ratio vzpírá. Naši skepsi přitom neustále přiživuje tlak našeho sekularizovaného prostředí. – Před nedávnem nám sociolog Zdeněk Nešpor vykládal na pastorální konferenci, jak se na nějakém parlamentním setkání představitelé církví předháněli ve vypočítávání svých politicko-sociálně-kulturních aktivit. Působilo to na něj podle jeho slov tak, jak o jakoby o nic jiného v křesťanské církvi nešlo.

Do podobné situace, v jaké jsme, se zřejmě kdysi dostal i sbor v Korintě. Je poučné připomenout si, co mu apoštol píše: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ Církve, v nichž se zvěst o Ježíšově vzkříšení stala problémem, nutí pud sebezáchovy uhýbat do náhradních poloh. Zpočátku se přitom může zdát, že se nám podařilo vyhmátnout něco životaschopného. Naše prohlášení přebírají média a sekulární okolí nám tleská. Ovšem jen do chvíle než jim naše počínání zevšední. A to je jen otázka času. Čím více sil věnujeme své angažovanosti v „horizontále“, tím méně nám jich zbývá na udržení „vertikály“. Typický vývoj je takový, že se liberální evangelické církve transformují na spolky s etickým nábojem. Ty se pak dále rozplývají, až z nich zbudou jen ti, kteří jsou za svou etickou angažovanost placeni. Církve vzešlé z reformace vždycky hledaly inspiraci pro svůj život v prvotním křesťanství. To nestavělo ani na politice ani na sociální činnosti ani na kultuře. To žilo z víry v Ježíšovo vzkříšení!

Toto mystérium má nejuniversálněji co činit s lidským životem. Ježíšovo vzkříšení totiž otevírá dveře našemu vzkříšení. Je určitě dobré žít ve spravedlivé společnosti, v únosných sociálních poměrech a v kulturním prostředí. Pokud však člověk před sebou vidí jako jedinou alternativu budoucnosti zmar, přivádí ho to i v nejoptimálnějších podmínkách k zoufalství. Naprosto prvořadým úkolem křesťanské církve je proto zvěstovat, že „ačkoli v Adamovi všichni umírají, v Kristu všichni dojdou života“. Nebude mnoho médií, která to budou tlumočit ani mnoho těch, kteří nám budou tleskat. Ale bude pár těch, které to zachrání pro život! V horizontálních aktivitách je církev zastupitelná. V těch, které zvedají lidskou mysl vzhůru, nikoli. Kdo jiný člověku nezakrývá hrob a přesto mu zprostředkuje tolik síly, že nerezignuje na život? Žít odpovědně a současně radostně svou přítomnost může jen ten, kdo ví, že má před sebou budoucnost. Máme-li v Kristu naději, která život z jeho horizontály zvedá vzhůru, máme předpoklad prožít své dny odpovědně a přitom radostně.

Emanuel Vejnar


Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá