OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


Poslušný rebel

(Projev v Železném Brodě 3.7. 2011)

Vážení přítomní, bratři a sestry! Každý národ potřebuje vzory. A nejen každý národ. I každé společenské uskupení se touží profilovat podle nějaké jasně zařaditelné postavy. Pravicoví radikálové konspirativně obdivují Adolfa Hitlera, levičáci nedají dopustit na Lenina, ikonou anarchistů je Che Guevara a teenageři se tetelí vzrušením při poslechu hudebních klipů Khalify či Shakiry. Člověk, který svými projevy či dokonce svým životem zosobnil nějakou myšlenku, nějaký životní styl, je nesmírně cenným symbolem. Vyjadřuje totiž dovnitř i navenek stručným a srozumitelným způsobem, o čem by teoretikové popsali stovky stránek, které by málo lidí četlo a z toho mála by jim ještě většina nerozuměla.

Jan Hus je takovým symbolem. Staletími prověřeným a v nejtěžších dobách národa osvědčeným. Jeho jméno znělo, když se husitská vojska bránila křižákům na Vítkově, když je hnala od Domažlic, když čeští a moravští stavové krváceli na Bílé Hoře, když byli jejich vůdci popravováni na Staroměstském náměstí. Husovo jméno si v době protireformace šeptali tajní evangelíci. Na nedalekém Kalichu se dělo hlasitěji nežli bylo běžné. Husovo jméno bylo provoláváno při vzniku Československé republiky, zdobilo standarty legií i prapory našich jednotek za druhé světové války… Dost důvodů proto, aby poslanci parlamentu rozhodli, že den Husovy mučednické smrti – 6. červenec – bude státním svátkem České republiky.

Co je na Husovi tak podmanivého? Určitě je to jeho věrnost poznané pravdě. Věrnost, která se neomezuje pouze na nějaký privátní prostor, ale nekapituluje ani před bohorovnou mocí instituce. Hus stojí za svým přesvědčením, i když uznávané kapacity, renomovaní odborníci a mocní tohoto světa zastávají jiný názor. Hus se nezdráhá za své přesvědčení trpět. Když je postaven před alternativu vybrat si mezi lží a sankcí, rozhodne se pro to druhé. Toto jeho počínání činí z Husových následovníků noční můru všech totalitních režimů. Každý jedinec, kterého nelze koupit a donutit přitakat ke lži výhrůžkami či násilím, je pro totalitu bytostně nebezpečný. Takového člověka nezbývá než demonstrativně zlomit nebo násilně odstranit. Když se delegátům Kostnického koncilu nepodařilo Husa přimět k odvolání, rozhodli se pro to druhé - pro jeho fyzickou likvidaci.

Dnes máme často dojem, že je naše země plná Janů Husů. I ten poslední hospodský povaleč všechno ví, všechno zná, všemu rozumí a žádnou autoritu neuznává. Ještě před pětadvaceti lety bylo lidí, kteří měli odvahu vymezit se vůči většině, jako šafránu. Souvisí to bezesporu s tím, že tehdy se za nekonvenční názory draze platilo. Ve společnosti, v níž žijeme dnes, se mohou beze všeho pouštět do světa i žvásty. Často se dokonce zdá, že čím větší hloupost, tím většímu se těší mediálnímu zájmu. Plytkost, provokace a extravagance jsou prostě v demokracii v módě. Každý může bořit, mlžit, překrucovat pravdu a nemusí se ničeho bát. Nanejvýš sám sebe znemožní. V Husově době byly neschválené názory herezí. A hereze se trestala smrtí.

Toto si je třeba uvědomit, když dnes Husa házíme do jednoho pytle s notorickými rozvraceči. Husa nejistila a jeho názory nepropagovala úderka senzacechtivých novinářů. Husova kritika praxe středověké církve odpovídala kritice vedoucí úlohy strany v padesátých letech. Takovou kritiku si každý ušetřil. Na „drobná pochybení“ a „omyly jednotlivců“ mohli poukázat pouze vyvolení. Špetka kritiky dělá na veřejnost dobrý dojem. Ale poukázat na chybu v systému bylo nemyslitelné. V prostoru římskokatolické církve je to nemyslitelné dodnes. Co je vzhledem k Husovi s oblibou vydáváno za papežovu omluvu, omluvou není. Nebo snad k omluvě stačí, aby reprezentant instituce, která Husa na hranici poslala, řekl pouze: „Lituji kruté smrti Jana Husa“. Omluva se vyjadřuje jinak. A za koho tu lítost papež vlastně vyjádřil? Za sebe nebo za církev?

Mistr Jan Hus ukazoval na chyby v systému. Za nejkřiklavější chybu středověké církve pokládal praxi odpustků. Člověk si mohl za peníze koupit nejen etickou, ale i náboženskou čistotu. Kdo měl peníze – a bylo jedno zda čisté nebo špinavé – mohl se jimi očistit. Jak zvrácené uvažování! Katolický teolog Radomír Malý napsal loni 6. července v Parlamentních listech, že Husovy teze o knězi, který ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje svátosti, jsou v „naprostém rozporu se zjevenou pravdou“. Zjevená pravda je to, co čteme v Bibli. Nikdy jsem v Bibli nenarazil na místo, které by byť jen naznačovalo, že by se dala spása pořídit za peníze. Otazníky nad legitimitou působení morálně diskvalifikovaných kněží si přitom teologové kladli od prvních staletí církve. A byly to otázky vysoce etické. Kupování spásy bylo a je za všech okolností vysoce neetické. Nese ovšem peníze do církevní kasy.

Zásadní rozpor odpustkové praxe se „zjevenou pravdou“ papeži, koncilu - a zřejmě ani Radomíru Malému - nevadil. Husovi ano! A chtěl, aby se církev tohoto nešvaru zbavila. Aby by byla skutečně „svatou církví obecnou“ a ne poběhlicí, která se tulí ke každému, kdo jí zaplatí. Kvůli tomu, aby se církev stávala skutečně svatou, Hus vypovídá poslušnost těm, kteří jejím jménem mluví. Světová reformace to odhalila až na počátku 16. století, Hus pochopil už sto let dřív, že normativní není, co říkají ti nahoře, nýbrž co dělal ten, který z lásky k člověku sestoupil shora dolů. Více sluší poslouchat Boha než lidi! Ježíš svou milost nikdy neprodával. Ten ji dával zadarmo všude, kde viděl lidskou bídu, lítost a touhu po nápravě. Je-li situace vyhrocená, jako tehdy v Kostnici, je vždycky nadějnější jednat v souladu s Kristem než s koncilem a papežem.

V povědomí našeho národa Hus figuruje jako rebel. Byl jím. Jeho rebelie ovšem nevyrůstala z osobních ambicí ani z nějaké chorobné touhy být neustále v opozici. Hus k ní byl přiveden poslušností toho, který stojí nezměrně výš nežli jakýkoli lidský úřad, stolec či instituce. Husova rebelie vyrůstá z odpovědnosti vůči tomu, který je vždy neposkvrněný a svatý. V tomto smyslu je nám Hus vzorem. Jeho zápas není signálem k anarchii, která odmítá jakýkoli řád a nerespektuje žádné normy. Je výrazem důsledné lidské odpovědnosti vůči Boží pravdě zjevené v Ježíši Nazaretském. Hus je poslušný rebel. Poslušný jako jeho biblický vzor, který také více poslouchal Boha než lidi a skončil kvůli tomu na kříži. Vlastně neskončil, protože jeho hrob byl nalezen prázdný. Ani Husův život neskončil na kostnické hranici. Stal se nám trvalou výzvou, závazkem a inspirací. Zapalující - každou lidskou totalitu a nečestnost spalující - jiskry z jeho hranice právě zapadly do naší mysli.

Emanuel Vejnar


Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá