OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 8. 11. 2015


VSTUPNÍ SLOVA – Ž 68, 20-21
PÍSEŇ – 68, 1-4.9
MODLITBA

Pane Bože, ze své nebeské svrchovanosti jsi vstoupil do naší pozemské podmíněnosti. Ve svém Synu Ježíši ses stal jedním z nás. Člověkem vydaným veškeré nepohodě a všem rizikům, kterým je na této zemi lidská bytost vystavena. Všichni bohové, které dějiny lidstva znají, si od člověka udržují odstup. Ty jsi zcela jiný nežli oni. Vnímáš naši bolest, máš cit pro naši slabost a víš, jak chutná úzkost. Tvou zkušenost s lidským bytím ti přitom neprostředkuje nějaká zázračná teorie, ale reálný prožitek. Se svým na kříž přibitým Synem sdílíš všechnu lidskou úzkost. Díky němu nám rozumíš. Jeho vzkříšením nám pak dáváš jistotu, že se ani tam, kde náš fyzický život končí, nepropadáme do nicoty, ale jdeme vstříc novému životu v setkání s tebou. Děkujeme ti za to, žes nás postavil do krásného a současně smysluplného světa. Stojí zato v něm tento smysl odhalovat a vtahovat ho do svého života. Chceme se o to pokoušet a naplňovat tak pověření, které jsi nám lidem při stvoření dal. Prosíme tě přitom o tvou pomoc. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO – Mt 7,15-28

PÍSEŇ - 508

KÁZÁNÍ – Ef 4,11-16

Milí bratři a sestry, apoštol zde vykresluje církev jako tělo pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími. Kristus je podle něj hlavou tohoto těla a láska médiem zprostředkovávajícím v něm krevní oběh. Toto je podoba církve Kristovy, tedy té ideální a vzorové církve, které se všechny instituční církve – včetně té naší – touží připodobnit. My o církvi v tomto jejím „nebeském“ tvaru příliš neuvažujeme. Zajímá nás spíše jako organizační jednotka, kterou můžeme různými způsoby analyzovat. Zjišťovat kolik má členů, sborů, farářů. Vyjadřovat se k její teologické orientaci. To je bezesporu legitimní počínání. Je však dobré nezapomínat, že církev má vedle své “lidské” stránky i stránku “božskou”. Navzdory všem svým nedostatkům je závdavkem nového stvoření. Takového, v němž už nebude člověk člověku vlkem, ale v němž bude láska všechno ve všem. V církvi se – podobně jako v Kristu – spojuje nebeské s pozemským. Vedle člověčiny je v ní i Boží Duch. Ačkoli je často zatlačen do defenzívy, vždy znovu povstává a vrací církev svému Pánu.

Apoštol píše, že “každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování”. Znamená to, že nikdo nemá všechno, ale každý má něco. To platí o osobách i o jednotlivých křesťanských uskupeních. Římští katolíci a pravoslavní jsou silní v poloze smyslového vnímání. Charizmatici ve svém projevu akcentují divy a zázraky. Evangelíci mají schopnost oslovit lidi střízlivě racionální. Respektování rozmanitosti obdarování a přijetí skutečnosti, že jejich vlastníkem nejsem pouze já, je jedním z předpokladů ekumény. Apoštol na počátku přečteného textu ohlásí, že bude mluvit o darech. Místo toho však začne vyjmenovávat jejich nositele: Apoštoly, proroky, zvěstovatele evangelia, pastýře a učitele. Na funkcionáře se obvykle díváme s despektem. Jakmile je někdo do funkce ustanoven, už se vůči němu stavíme do opozice. Proto se také do funkcí nikdo nežene. Nositelé úřadu přitom bývají lidé nějakým způsobem obdarovaní. Právě jejich obdarování je důvodem, proč jim církev svěřuje odpovědnost. Církev nevystačí jen s mystiky a extatiky. Ona potřebuje i lidi schopné jednat racionálně, systematicky a koncepčně.

Své dary nedostáváme proto, abychom je zakopali, ale abychom jimi budovali Kristovo tělo. Co jsme obdrželi, to máme zúročovat. Tak jako ti dva služebníci z podobenství O hřivnách, kteří se se svěřenými prostředky dali do podnikání. Budování Kristova těla, tedy církve, je výzvou každému pokřtěnému. Kristovo tělo má být přece pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími. To znamená, že v církvi má mít každý svou funkci a své místo. To je nám apelem k aktivitě. Ale upozorňuje nás to i na to, že naše sféra působnosti má své meze. Moudře strukturovaná společnost – a tou by církev určitě měla usilovat být – respektuje kvalifikaci a kompetenci. Zvěstování ať obstarávají faráři, hospodaření ať spravují účetní, na varhany ať hrají varhaníci a technický provoz ať zajišťují kostelníci. Kde církev řídí moudrá hlava, která má k dispozici zbožné srdce, pracovitou ruku, zdravou nohu, tam se není třeba bát. Kde taková koordinace není, tam tělo strádá a hyne.

Církev je tělem Kristovým. Kristus je pak hlavou tohoto těla. To znamená, že se od něj církvi dostává všech rozhodujících impulzů. Tyto impulzy jsou nám předávány dvojím způsobem. Kristovým slovem a Kristovými svátostmi. Tato podvojnost je nesmírně důležitá. Slovo bez pečeti svátosti se totiž v našem lidském podání snadno stane planým mluvením. Svátostná pečeť zavěšená na nepopsaném papíru je však zase prázdným gestem. Ten, který “vystoupil nade všechna nebesa aby naplnil všechno, co jest”, se s námi setkává ve Slovu a ve svátostech. Tato provázanost garantuje, že nejsme v pohádce ani v prázdnotě, ale v realitě. Ve smysluplné a proto náročné realitě, která nás vede k pravdivosti v lásce. Taková pravdivost vždycky bolí. Ta bolest je však důkazem, že dorůstáme v Krista a docházíme tak zralého lidství! Pravdivost v lásce nás kvalifikuje k tomu, že se stáváme součástí Kristova těla. To neznamená, že se v něm nějak rozpouštíme. To znamená, že impulzy pro naše jednání vycházejí z Krista.

Jsme-li pravdiví v lásce, tak Kristovo tělo – tedy církev - žije. Žije a roste v jednotě víry a poznání Syna Božího. Garancí jednoty víry není římský papež, ale právě ona pravdivost v lásce, která spontánně vyrůstá z poznání Syna Božího. Křesťanská víra byla od počátku vyjadřována různými způsoby a už apoštolská církev měla dvě řídící centra: Petrovo v Jeruzalémě a Pavlovo v Antiochii. Pravdivý v lásce může být člověk jako katolík i jako evangelík. Konfese tu nehraje roli. Podstatné je ono dorůstání v Krista. Kde je Kristus naší hlavou, tam jsme i při své konfesní různosti jedním tělem. Toto je biblicky ekumenický koncept! Jednoty víry nedosáhneme jednotou instituce. Instituční tlak na vnější jednotu má naopak účinek zcela opačný. Dobře to vidíme třeba na současné situaci Evropské unie, ve které vnitřní napětí roste tím víc, čím víc se její lídři snaží si jednotu vynutit. A vidíme na í to, jak se instituční jednota prosazuje: Silnější prostě nutí slabšího, aby se podřídil. Pravou ekuménou je být pravdivý v lásce. Jen tímto způsobem lze dorůst zralého lidství.

Kristova církev je společenstvím, které působí ve světě, není však ze světa. O tuto její podobu zápasí i všechny instituční církve. Snaží se odkazovat svými projevy k novému nebi a nové zemi. Stávají se tak jakýmisi vzorky nového stvoření. Tím se liší od všech ostatních lidských organizací, které tento přesah nemají. Ačkoli je tvoří lidé, přesto svým působením odkazují k Bohu. Někdy to dělají nešikovně a nevýrazně. Jindy se jim daří vystupovat úderně a podmanivě. Ale tohle není až tak důležité. Zásadně důležité je to, jak pravdiví v lásce jsou ti, kteří je tvoří. Věrohodnost křesťanských církví se odvíjí od věrohodnosti jejích údů. Kde je nám Kristus skutečně hlavou a my se stáváme jeho tělem, tam církve rostou, i když jsou všelijak nešikovné a nevyužívají všech fint, které se dnes při sebeprezentaci praktikují. Kde jsme v nich unášeni lidskou falší, chytráctvím a lstí, tam to s námi jde i při nejpropracovanějších misijních a pastoračních strategiích od desíti k pěti. Největší potenciál církve je ve zralém lidství, těch, kteří ji tvoří. O něj usilujme a k němu dorůstejme! V něm nalezneme jednotu víry i poznání Syna Božího. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, chceme být součástí církve, jejíž ty jsi hlavou. Dej nám svého Ducha, abychom dorůstali zralého lidství a byli věrnými a spolehlivými údy tvého těla. Chceme konat, co nám přísluší, dávat do tvé služby svá obdarování a vydávat o tobě dobré svědectví. Amen

PÍSEŇ – 551

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, dal jsi nám své dary – dovednosti, předpoklady a schopnosti - a připravil jsi nás tak k dílu služby. Prosíme, formuj si z nás, takto připravených, dobrý tým, v němž bychom činili vše, co tvé církvi činit náleží. Ať dokážeme těšit tvým evangeliem i podpírat svou osobní přítomností. Ať budujeme svou instituční církev tak, aby v ní vládl tvůj Duch a ona se skutečně stávala částkou tvého těla. Chraň nás před jakoukoli falší, chytráctvím a lstí. Ty sám buď kritériem našeho jednání a základem naší jednoty. Přiváděj nás ke zralému lidství a k pravdivosti ve všech našich projevech. Ať s každým v církvi i mimo ni jednáme s respektem, otevřeností a láskou. Otče … Amen

POSLÁNÍ – 1Kor 12,4-11

POŽEHNÁNÍ – Ž 115, 12-13

PÍSEŇ – 688


Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá