OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 8. 2. 2015


VSTUPNÍ SLOVA – Ž 19,8-10a
PÍSEŇ – 19
MODLITBA

Pane Bože, vyznáváme, že svět v němž žijeme je tvým stvořením. Nevynořil se odněkud z podsvětí ani není důsledkem náhody. Je projektem tvé mysli a dílem tvých rukou. Je proto případné nazývat tě jeho Pánem a Vládcem. Tvá svrchovanost v něm není zpochybněna ani tehdy, když laskavou tvář, kterou jsi mu dal, ztrácí a my z něho začínáme mít strach. Děkujeme ti za okamžiky, v nichž před námi vyvstává pravý stav věcí. V jednom z nich zaznělo: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Ačkoli Ježíš vstupuje do světa jako bezmocné dítě, ačkoli je v něm ukřižován, přesto je tím, který mu vládne. Kdo chce být práv tvému stvoření, ten se orientuje na něm. Děkujeme ti zato, že nám tvůj Duch odhaluje jeho výjimečnou roli, a nedovolí, aby ji zakrylo ani pohoršení kříže. Prosíme, čiň nás svými nástroji, které svět upomínají na jeho Stvořitele a vztyčují v něm výsostná znamení tvého řádu, tvé spravedlnosti a milosti. Ať jako tvůj lid přispíváme k tomu, aby svět, do něhož jsi nás postavil, byl dobrým místem k životu. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO – Mk 9,2-13

PÍSEŇ – 215

KÁZÁNÍ – 2 Pt 1,16-19

Milí bratři a sestry, před tím než se dospívající syn nebo dcera postaví na vlastní nohy, si je obvykle vezme někdo z rodičů stranou a dá jim poslední rady do života. Připomene jim slušné vychování a připojí varování před svody lehkomyslného života: “Nezapomeň na to, co jsme ti vštěpovali a k čemu jsme tě vedli. Buď k lidem vstřícný, vlídný, laskavý, ale nedej se obalamutit líbivými slovy. Lidé nejsou andělé, a proto si vůči nim uchovej elementární ostražitost. Neskoč hned každému na špek a nezkaz si tak život...” Za těmito radami se skrývá rodičovská touha po tom, aby se jejich děti nedostaly na šikmou plochu, aby neustrnuly v povrchním konzumu, ale rostly v moudrosti a rozvážnosti. Rodiče dobře vědí o nebezpečích, které na mladého člověka číhají. Často s nimi totiž mají vlastní, draze zaplacené zkušenosti a nechtějí, aby je jejich děti musely získávat stejně bolestně, jako kdysi oni. Oddíl z druhé epištoly Petrovy je právě takovou radou do života. Jen místo rodičů v něm mluví „apoštol“ a ohrožením před kterým varuje, je zbožnost, která se odloučila od své základní normy.

Druhý Petrův list je nejmladší knihou Nového zákona. Jeho autor v něm reaguje na měnící se situaci v cvi. Na přelomu 2. stol. ustávají konflikty se Židy a původně spontánní hnutí si začíná vytvářet pevné řády a organizační struktury. Takovým přerodem prochází každé hnutí. Nedojde-li k tomu, zanikne. V církvi byli v rámci tohoto procesu někteří lidé pověřeni výkladem Božího slova, jiní dostali na starost péči o chudé a dalším byla svěřeny sborové finance. Ruku v ruce s touto institucionalizací šlo i to, že církev začala brát vážně okolní svět. V prvních letech a desetiletích křesťané očekávali jeho brzký konec. Někteří nechtěli už ani pracovat, protože se domnívali, že to nestojí zato. “Nač orat a sít, když tu už zítra bude Pán a nebe i země pominou?” Apoštol Pavel jim na to už dávno před sepsáním Petrova listu odpovídá oním známým: “Kdo nepracuje, ať nejí!” Když se konec stále nedostavoval, bylo však zřejmé, že je třeba vytvořit nějaký model křesťanského života ve světě.

Dá se říci, že křesťané na přelomu 2. století odhalili “všední den”. Bylo to pro ně něco docela nového. Dosud žili v „dvojrozměrném“ prostoru určeném souřadnicemi – já a Pán. Teď k těm dvěma přibyl třetí rozměr – svět. Z plošného uvažování bylo třeba transformovat myšlení víry do souřadnic podstatně komplikovanějších. Jak žít ve světě a neopustit přitom svou vazbu na Krista? Napětí s tím spojená zakoušíme dodnes. Vůbec se nám například nechce dávat, co je císařovo císaři. A jakému tlaku jsou vystaveni křesťanští podnikatelé, chtějí-li si udržet čistý štít a současně si v korupčním prostředí uchovat svou konkurenceschopnost. Z čeho slevit a kde je kompromis vyloučen? Jak žít ve světě a nezapřít přitom, že můj pravý domov je v nebesích? Byla to tehdy vzrušená doba. Stále se nedostavující konec věků stavěl otazníky nad celou stavbou dosavadní teologie. Dali nebo nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi? Nenechali jsme se obalamutit líbivými slovy? Neskočili jsme někomu na špek? V dějinách náboženství bychom nebyli první ani poslední.

Podobné otázky si alespoň občas klademe také. A jsme vděční za každou odpověď, která nás nějakým způsobem zorientuje. Pisatel Druhého listu Petrova nám takovou odpověď dává. Činí to ovšem způsobem, který dnes pokládáme za nanejvýš problematický. Aby mohl ke svým současníkům promluvit s apoštolskou autoritou, vydává se za někoho, kým není. V záhlaví svého listu se představí jako: „Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista“. S touto vypůjčenou identitou pak jako „očitý svědek“ dosvědčuje Boží hlas, který zazněl na Hoře proměnění a jímž Bůh Ježíše legitimizuje jako svého Syna. Nechme stranou etickou polohu této záměny a věnujme se obsahu onoho sdělení. To nejútěšnější z něj spočívá v ujištění, že kdo žil a žije pro Krista, ten nežil a nežije v bludu. Kristus není přeludem! On je Božím milovaným Synem. A proto je absolutní výzvou našemu lidství. Toto je skutečnost, která platí, ať se jeho slavný příchod uskuteční v jakémkoli časovém horizontu. On v tomto světě prostě demonstruje, co je svaté, to znamená ve své kvalitě Bohem potvrzené.

Odhalit „všední den“ znamená uvědomit si, že vedle “mne a Pána”, je tu i můj bratr a má sestra. Svět zosobňují právě oni. Proto jej – a to ani tehdy, když ve zlém leží - nelze ignorovat. Křesťan do něj musí vstoupit, tak jako do něj vstoupil Pán Ježíš Kristus. A tak jako Pán Ježíš Kristus v něm musí žít. Právě způsob Ježíšova života ve světě je důvodem toho, že na Hořeproměnění přijal od Boha Otce čest i slávu. Na tohle nesmí křesťanská církev nikdy zapomenout. Kdykoli k tomu dochází, ztrácí schopnost svět „obdělávat a střežit“. Přitom právě toto počínání je základním lidským pověřením. A je-li to základním úkolem člověka, pak se tomu ani ona nemůže vyhnout. Křesťan, který ignoruje Ježíše přišlého v těle, podlehl podle apoštola Jana „duchu Antikristovu“. V důsledku toho se pak oddělí od svých realistických starozákonních kořenů a stane se snadnou kořistí těch, kteří vymýšlejí báje a zavádějí jimi člověka do chaosu. Držet se Pána Ježíše Krista potvrzeného ve své jedinečnosti samotným Bohem, dává sílu odmítnout to, co vystupuje s ambicemi nejtajnějšího či nejniternějšího náboženského poznání a co chce druhé z toho předpokladu ovládat. Vědět o pravdě ztělesněné v Ježíšově životě, je nemocnější ochranou proti jakékoli náboženské manipulaci.

Apoštolská církev po svatodušní události vstoupila do světa, protože se nepřestala orientovat na Ježíši přišlém v těle, narozeném z ženy a přibitém na kříž. Další generace, ve kterých už nebylo očitých svědků Ukřižovaného, však začaly tíhnout k tomu učinit z Ježíše legendu. A legendy realitu vždycky opouštějí. Autor Druhého Petrova listu chtěl své současníky vrátit k realistickému apoštolskému svědectví. Proto jako apoštol vystupuje. Ačkoli jím historicky není, to co zastává, apoštolskému učení odpovídá: Boží milovaný Syn není legendou, do které si může každý promítnout, co se mu líbí. Všechny křesťanské generace jsou vázány tím, co viděli očití svědkové jeho velebnosti. A toto jejich svědectví je na hony vzdáleno bájím, které se tak příjemně poslouchají, ale tím to končí. Apoštolské svědectví dělá z posluchačů Kristovy následovníky. Ti milují, cení si pravdu a vzdorují všemu hloupému a zlému. Sem chce Petr své křesťanské současníky vrátit. Sleduje tutéž teologickou linii jako jeho předchůdce a jmenovec Šimon: Nedržme se bájí, držme se milovaného Božího Syna! On je svící svítící v temnostech. A bude v nich svítit, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nám nevzejde v srdci. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za životní nasměrování, kterého se nám dostává z úst proroků a apoštolů. Často nevíme, jak dál. Někdy se nám dál už ani nechce a temnotu svých dnů se snažíme prosvětlit sněním. A tu slyšíme, že naše nasazení má smysl a že svět je místem, kde má být tvůj Otec oslaven. Děkujeme ti, že víra v tebe je tak nadějná, a že má tak jasné rysy. Amen

PÍSEŇ – 355

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ –

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, prosíme za lidi, ke kterým z našich kostelů evangelium nedolehne, a kteří slyší jenom báje. Prosíme za sbory, ve kterých kazatelé nenavazují na apoštolské svědectví a v nichž presbyteři nejsou příkladem obětavosti. Prosíme za svět, v němž lidé ztratili povědomí tvé jedinečnosti a není jim proto nic svaté. Vyznáváme, že tento stav odráží naši svědeckou liknavost. To, co nám vadí a posléze nás i ohrožuje, v něm vyrostlo, protože mu netlumočíme tvůj hlas za nebe. Prosíme, dávej nám odvahu, co jsme v moci Ducha svatého prozápasili, vnášet do situací všedního dne. Ať si počínáme jako očití svědkové tvé velebnosti, kteří postavili svůj život na rozpoznání, že jsi Boží milovaný Syn. Otče… Amen

POSLÁNÍ – 1J 1,1-3

POŽEHNÁNÍ – Jan 14,27

PÍSEŇ – 632


Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá