OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM

HISTORIE

ORGANIZACE

OHLASY

POZVÁNÍ

AKTUALITY

BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 8. 4. 2012

VSTUPNÍ SLOVA – Ž 150,1-2 . 6
PÍSEŇ – 150
MODLITBA

Pane Bože, my lidé umíme falešně jednat, působit druhým bolest a přivést je až do hrobu. Ty jsi docela jiný než my. Zatímco my boříme, ty buduješ. Zatímco my život bereme, ty ho dáváš. Zatímco my bezradně lomíme rukama, ty důsledky našich selhání napravuješ. Děkujeme ti zato. Bez tebe bychom hynuli ve svých vinách. Velikonoční jitro je velkolepým potvrzením toho, že svět, který jsi učinil a do něhož jsi nás postavil, je dobrý. Kdo v něm rozvíjí, co jsi do něho vložil, ten jde stejně jako tvůj vzkříšený Syn, vstříc vítězství. Ježíšův prázdný hrob vyhlašuje, že není mocnosti, která by nám v tom mohla zabránit. I ten poslední nepřítel, který o to usiluje – smrt – byl obětí tvého Jednorozeného poražen. Lidská zloba má menší sílu než tvoje láska! Toto je evangelium velikonoc. Chválíme tě za ně. Radujeme se z toho, že k nám dolehlo a že nám pro ně tvůj Duch otevřel mysl. Vrací nás do života, vyvádí z našich smrtelných úzkostí a zvedá k tvému království. Prosíme, ať v tomto světě nikdy neumlkne. Amen

Milí bratři a sestry, Boží vítězství na konci věků je vyjadřováno rozmanitými symboly a obrazy. Třeba otevřeným hrobem, spoutaným satanem nebo svatbou Beránkovou. Každá doba se snažila vyjádřit myšlenku, že svět nebude pořád šedivý nebo dokonce černý tak, aby tomu její současníci rozuměli. V posledních letech kazatelé s oblibou užívají větu: „Bůh bude mít poslední slovo.“ Možná ji opakují až příliš často, takže ta výpověď začíná být inflační. Těm, ke kterým klasické biblické výrazy nemluví, však tato věta říká jasně: Nikoli tyrani, nikoli mocnosti temnosti, nikoli smrt, ale ten který stál na počátku - a učinil všechno dobré - bude mít ve své režii i konec. To je obrovský důvod k radosti. Ježíšovo vzkříšení nám potvrdilo tuto ve stvoření od počátku zakódovanou skutečnost. O Velikonoční neděli byla stržena opona, která ji zakrývala. A svět se rozjásal. Zbožnost přestala být přísnou a pochmurnou. Stala se výrazem radostného životního optimismu, který slyší Boha mluvit i tam, kde je věčné ticho.

Apoštol komentuje tuto zlomovou dějinnou událost slovy: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Proč? Protože v tom případě s Kristem pouze umíráme. Zápasy o pravdu, o spravedlnost o pravé lidství nemohou člověka přivést jinam než na kříž. A je jedno kdy a kde žije. V opozici vůči Ježíši nalezli společnou řeč římští pohané s těmi, kteří vystupovali jako ztělesnění pravé zbožnosti a ctnosti. Kdo se snaží naplnit své lidské poslání a dohlédne jen k pozemskému horizontu svého bytí, ten žije truchlivý život. Ale právě jemu apoštol na prvém místě dosvědčuje: Tvé úsilí naplnit své pověření „být Božím obrazem“ není sebezničující marností: Kristus byl vzkříšen, jako první z těch, kdo zesnuli. Je nepochopitelné, proč se my lidé tomuto jásavému zvolání tolik vzpíráme. Vždyť v něm nejde o nic jiného než o vyznání smysluplnosti toho, o čem tvrdíme, že je to správné. Bůh dává Kristovým vzkříšením najevo, že to správné prosadí navzdory jidášům, kaifášům, pilátům i zmanipulovanému davu.

Kdo nemá před svými zraky oponu a nevidí Krista jen po lidsku, ten spolu s ním překračuje svůj vlastní stín. Ten s ním jde i údolím stínu smrti vstříc životu. Víra ve vzkříšení se v Bibli vždycky rodí v setkání se Vzkříšeným. Ve světě, který byl učiněn dobrý, je takové setkání možné. I když jsme tento prostor svým jednáním pokazili, jeho Tvůrce mu jeho kvalitu nedovolí vzít a naše chyby napravuje. Vzkříšení pro čka nikdy nepřestane být tajemstvím. Jsou chvíle, kdy o něm hluboce pochybujeme. Ale pak jako by k nám promluvil mládenec v bílém rouchu a řekl nám: „Neboj se! Hledáš Ježíše toho Nazaretského, který byl ukřižován? Byl vzkříšen, není zde.“ A my k tomuto jeho sdělení nemůžeme než povědět své vděčné „amen“. Kristus byl vzkříšen, jako první z těch, kdo zesnuli! Je to bláznovská zvěst. Ale právě tou se Hospodin rozhodl spasit svět. Každý, kdo ji slyší, se vůči ní nejprve staví do opozice. I Ježíšovi učedníci ji nejprve odmítli. Ale pak se s nimi Vzkříšený setkal. A oni pochopili, že v dobrém Božím stvoření smrt nemůže slavit triumf.

A tak jako v Adamovi všichni umírají, v Kristu všichni dojdou života. Jednou věčného, už na této zemi však nadějného a smysluplného. Člověk má stále trauma z toho, kolik před sebou vidí úkolů. Dny a roky ubíhají a on si pořád připadá jako na začátku. S tím, že je stále víc zničený, ubitý a vyčerpaný. Kdo vírou přijme za své, že v Kristu všichni dojdou života, ten z prostoru tohoto infarktového stavu vystupuje. Uvědomuje si totiž, že vedle díla jeho rukou je zde i dílo Boží milosti. Toto vědomí ho zbavuje jeho traumatu a přináší mu pokoj. Ne ten švejkovský, v němž je mu všechno ukradeno. Ale ten Boží, který mu dává svobodu soustředit se na to podstatné. Netěkat od jednoho k druhému. Nebýt štvanec, který si myslí, že musí stihnout všechno. Kdo chce stihnout všechno, tomu nezbude než dělat věci polovičatě. A stejně nestihne všechny. - Až do těchto zcela praktických poloh má dopad víra ve vzkříšení. Kdo ji sdílí, stává se svobodným. Přestává se totiž pokládat za spasitele. A právě to mu dovoluje bez křeče a pocitu vlastní nezastupitelnosti ve vnitřní pohodě spásně působit.

Křesťanskou církev – tedy množinu těch, o kterých apoštol píše, že jsou „v Kristu“ – si můžeme představit jako řadu smysluplných životů. Na počátku této řady stojí Kristus a na jejím konci, který je stále v pohybu, si hledáme své místo my. Nalezneme-li ho záleží na tom, budeme-li žít jako ti, kteří mají naději v Kristu jen pro tento život anebo budeme k Ježíši přicházet jako „ke kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný“. Všem dosud nerozhodnutým a váhajícím apoštol sděluje: Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. Ježíšovým vzkříšením Stvořitel zasunul klenák do vesmírné klenby a jednou pro vždy tak potvrdil, co vyhlašoval na závěr každého stvořitelského dne: Totiž, že všechno, co učinil, je dobré. A je-li to dobré, musí to mít smysl. Je to třeba pouze správně uchopit. Díky Ježíši už víme jak. Tak, že budeme stejně jako on zápasit o pravdu, o lásku, o spravedlnost, zkrátka o pravé lidství, k němuž jsme byli při stvoření povoláni. Všichni, kteří tak činí, i když v tomto zápase umírají, dojdou života. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, chceme být v tobě. Být v tobě totiž znamená mít účast na tvém zápase o pravdu, o lásku a o spravedlnost. Tento zápas tě přivedl na kříž, ale stal se i důvodem tvého vyvýšení. Radujeme se z toho, že i zápasy, které jsou na zemi prohrané, mohou být ve Stvořitelových očích zápasy vítěznými. Amen

PÍSEŇ – 333

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

VEČEŘE PÁNĚ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, přimlouváme se za ty, kterým se stala křesťanská víra jen souborem mravních pouček a nařízení. Mravnost není od zlého. Ale usilovat o ni bez vědomí, že to je počínání, které stojí pod zaslíbením, je deprimující. Dávej své církvi rozpoznat, že umírat v tomto životě s Kristem znamená mít s ním podíl na věčném životě. Přimlouváme se za ty, kteří žijí plytký život a vnitřně kvůli tomu strádají. Naplň je a proměň svým Duchem. Přimlouváme se za ty, kteří mřou a vidí před sebou jen prázdnotu a hrob. Ať jim zazní tvé evangelium. Přimlouváme se za nemocné, odstrčené a opuštěné. Ať pocítí tvoji blízkost a vidí, co jsi připravil těm, kteří tě milují. Otče… Amen

POSLÁNÍ – 1Kor 15,50 . 53-55 . 58

POŽEHNÁNÍ – Fp 4,7

PÍSEŇ - 660

Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem