OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 1. 1. 2012


VSTUPNÍ SLOVA - Ž 1,1-2
PÍSEŇ – 1
MODLITBA

Pane Bože, jsme rádi, že znáš cestu spravedlivých, a že se k ní ve své lásce vždycky přiznáváš. Chválíme tě za to. Vyznáváme, že po této cestě vždycky nejdeme. V roce, který mizí v minulosti, jsme nejednou kráčeli cestami svévolníků. Zlákaly nás svou širokostí a svým pohodlím. Stydíme se za to. Bezbožní, nevěrní a posměvači nás v každodenním životě ovlivňují víc než ty, spravedlivý a milující Bůh. Toužíme se tohoto svého břemene zbavit. Opustit v novém roce všechno ošemetné, čeho jsme se přidrželi a přiklonit se tomu, k čemu nás vedeš ty. Toto je cesta pod zaslíbením. Tělo na ní sice rozdírá trní, ale tvůj Syn po ní došel až na nebesa, kde usedl po tvé pravici. Na konci cesty spravedlivých není pád, nýbrž vyvýšení. Kdo kráčí po ní, nejde vstříc svému zániku, ale tvé nepomíjející slávě. Do ní chceme směřovat. Ať nás od tohoto počínání nic neodradí. Chtěli bychom se podobat stromům vysazeným u živých vod a nesoucím hojné ovoce. Způsob svým Duchem, aby z nás - podobným suchým pařezům - vyrazily zelené ratolesti. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO – Mk 4,1-9
PÍSEŇ - 257
KÁZÁNÍ – 1J 1,1-4
Milí bratři a sestry, ten, v němž je život, je zde od počátku. Je tomu tak proto, protože Ježíš je Syn Boží od věčnosti. Na zemi se s ním ovšem setkáváme v podobě pomíjivého člověka. A to nám vadí. Jen nesnadno se totiž pod tímto hávem lidskosti dopátráváme jeho slávy. Pozitiva ovšem ona negativa výrazně přesahují. Věčný Bůh v pomíjitelném člověku je totiž slyšitelný, viditelný a uchopitelný. Tzn., lze se dát oslovit těmi, kteří ho viděli a slyšeli a tak se s ním setkat. Díky tomu, že se Bůh stal člověkem, ho nevnímáme pouze v poloze pocitů a náhlých hnutí mysli. Naše „kontaktní platforma“ má zcela racionální povahu. Sluch, zrak a hmat jsou receptory, které nám nedovolí utéci z reality. Ježíšovým narozením se Bůh stává smyslově uchopitelnou skutečností. Před tím platilo, že Boha nikdy nikdo neviděl. Potom, co se v Ježíšově osobě spojilo věčné s časným, to už neplatí: Kdo slyší Ježíše, slyší Boha. Kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Kdo se dotýká Ježíše, dotýká se Boha. To je nesmírně důležité rozpoznání. Kdo hledá Boha, ví už, kde tak má činit. Ne ve sféře kouzel a tajemna, ale v jasně uchopitelném Synu Josefa a Marie.

Ti, kteří ho kdysi slyšeli, viděli a dotýkali se ho, nám ho dosvědčují. Biblické texty, které jejich svědectví zachycují, nesplňují požadavky historické vědy. Ale apoštolové neměli v úmyslu vytvořit historické pojednání. To, co se rozhodli zachytit a předat dál, nebyl pouhý faktografický výčet. Bylo to svědectví, které odráželo jejich osobní postoj. A ten byl k Ježíši jednoznačně přejný. Ježíš je jako pozemský Syn nebeského Otce maximálně zaujal. A oni se postavili na jeho stranu. Z ní pak líčí, co slyšeli, viděli a čeho se dotýkali. Má-li být církev živá, musí být Ježíšem zaujatá. Kde se snaží být přísně korektní, tam je nezajímavá a nudná, tam chřadne. Ten šedesátiprocentní propad všech tří početně největších církví zaznamenané při loňském sčítání lidu, jasně ukazuje, kam to vede, když zvěstujeme něco jiného, než co jsme přijali. Před Večeří páně budeme citovat slova apoštola Pavla: „Co jsem přijal od Pána, to jsem vám také odevzdal.“ Toto je jediné regulérní počínání víry! Podílet se na společenství s Otcem a jeho Synem znamená zvěstovat to, co dosvědčovali apoštolové, kteří se kdysi s Ježíšem setkali „v těle“.

Slyšet, vidět, dotýkat se, těmito způsoby s námi komunikuje Bůh. Proto má v církvi tak důležité místo Bible. V ní je zaznamenáno, co ony očité svědky zaujalo, oslovilo, co si je podmanilo. A co v sobě má proto sílu zaujmout, oslovit a podmanit si i nás. Apoštolské svědectví transponuje realitu zjevenou v určitém historickém čase do přítomnosti. Slovo života tak můžeme díky němu slyšet v každém dějinném okamžiku. Jen díky tomu může apoštol Petr napsat: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“ Po tom, co se stal Bůh v Ježíši člověkem, je nepřiměřenější poznávat Boha v této jeho lidské podobě. Žádné jiné jeho promluvení není tak průzračné jako to, které se odehrálo v Ježíši. Evangelista Lukáš proto uvede scénu, v níž líčí Ježíšovo narození slovy „naplnily se dny“. Po starozákonní předehře začíná klíčové dějství. A jím je jednou pro vždy předznamenáno všechno, co přijde po něm. Kladně předznamenáno! Žádný had už na tom nemůže nic změnit.

Těmi, kteří poznali Boha „v těle“ jsou na prvém místě Ježíšovi učedníci. Ti slyšeli, viděli a svého Mistra se dotýkali. Oni zformulovali, co od něj přijali, do slov. Na počátku víry ve zjeveného Boha je vždycky někdo, kdo smyslovou realitu transponuje do logických kategorií. Tato činnost je nesmírně důležitá. Snadno totiž může být zneužita. Nebezpečné jsou zejména dva typy lidí: Ti, kteří to nemají v hlavě v pořádku a ti, kteří chtějí získat osobní prospěch. Proto je apostolicita v Novém zákoně tak zdůrazňována. Ne každý, kdo vykládá nějaké náboženské zkušenosti, je apoštolem. V základním slova smyslu jím může být jen ten, kdo slyšel, viděl a dotýkal se. Ani to však neposkytuje stoprocentní garanci. Jidáš slyšel, viděl a dotýkal se přesto se vůči Ježíši postavil do opozice. V odvozeném slova smyslu se mohou nazývat apoštoly i ti, kteří do slov zformované evangelium tlumočí dál. Své apoštoly tak má každá doba. Když se drží se svých biblických vzorů, tak cev vzkvétá. Když vykládají něco jiného než přijali, tak chřadne.

Křesťanská víra se udržuje předáváním toho, co očití svědkové slyšeli, viděli a čeho se dotýkali, na další generace. Cílem víry přitom není „vědět“. Cílem víry je vstoupit do společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Odpovědně tak lze ovšem učinit jen tehdy, když vím, s kým v nich mám co činit. Proto je poznání tak důležité. Bez poznání se dá jen povrchně papouškovat či účelově kývat, vnitřní přesvědčení však chybí. Proto v církvi kážeme, proto konáme biblické hodiny: Co jsme přijali, předáváme dál! Činíme tak v naději, že naše sdělení bude pochopeno a uvede jeho příjemce do společenství s Bohem. Záleží jistě na naši věrohodnosti, pečlivosti a důslednosti. Ale v posledu záleží na tom, jestli se k našemu zvěstování přizná Duch svatý. Civilně pověděno: jestli naše svědectví padne na cestu, na skálu, do trní, nebo do úrodné půdy. Neměli bychom se ovšem příliš zaměstnávat tím, kdo je kdo. Třídit lidi je mnohem nesnadnější než rozpoznávat krajinné prvky. Chceme-li se začlenit do oblaku apoštolských svědků, přísluší nám předně zvěstovat, co jsme od nich přijali a snažit se z toho sami žít. To ať je nám programem v roce, který se dnes před námi otevírá. Amen

MODLITBA
Pane Ježíši Kriste, ty jsi Slovem života. V tobě k nám promlouvá sám Bůh. Svědectví tvých apoštolů, kteří slyšeli, co jsi říkal, viděli, co jsi dělal a dotýkali se ran, které jsi kvůli nám utržil, nás o tom přesvědčuje. Chceme jejich apoštolské poselství tlumočit dál, aby se spolu s námi mohli radovat i ti, kteří zatím pro radost neshledávají důvod. Amen

PÍSEŇ – 469,1-4;10-11
SBOROVÁ OHLÁŠENÍ –
PŘÍMLUVNÁ MODLITBA
Pane Bože, o čem jsme dlouho měli jen matné tušení, co jsme se domýšleli a o čem jsme se dohadovali, je nám už známo. Tvůj Syn, který v podobě dítěte o vánocích vstoupil na tuto zemi, nám to zjevil na svém těle. Děkujeme ti za tento tvůj vstřícný krok. Díky němu můžeme nyní my kráčet k tobě. Prosíme, dej nám svého Ducha, ať tuto šanci využijeme. Ať nestojíme na místě nebo se od tebe dokonce nevzdalujeme, ale jsme ti všemi svými projevy stále blíž. Prosíme za lidi, kteří si před tvým Synem zakrývají oči, ucpávají uši a snaží se vyhnout jeho sebemenšímu doteku a ty jim proto stále zůstáváš velkou neznámou. Prosíme za ty, kteří zvěstují Slovo, jež se v Ježíši stalo tělem a pomáhá tak lidem nalézat orientaci. Žehnej jim v jejich životě i díle. Otče… Amen

POSLÁNÍ – J 15,9-11
POŽEHNÁNÍ – 2Pt 3,18
PÍSEŇ - 532


Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá