OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 3. 7. 2011


VSTUPNÍ SLOVA - Ž 68, 20-21
PÍSEŇ – 68,1-4 . 13
MODLITBA

Panovníku Hospodine, rádi, ano nadšeně, se připojujeme k žalmistovu chvalozpěvu. Vzdáváme ti – stejně jako kdysi on - čest. Jsi nám – stejně jako kdysi jemu – tou nejvyšší instancí. K tobě vděčně hledíme, když se nám daří dobře a náš pohled se mění v prosebný, když nás život svírá a drtí. Od tebe nám totiž přichází pomoc. Dosvědčují nám to generace před námi a je to i naše osobní zkušenost. Když ty povstaneš, ustupuje všechno, co život ohrožuje a ničí. Síly zla, které se do té doby zdály být neporazitelné, se hroutí jako domečky karet, roztékají se jako vosk ohřívaný ohněm. Všude, kde se takto obnovuje dobrá tvář tvého stvoření, tě vidíme při díle. Tvá aktivita pak probouzí tu naši. Už se nám nezdá, že všechno je marnost. Nabýváme jistoty, že David může přemoci Goliáše, sirotek může získat otce a vdova se může domoci práva. Bože, hojný v milosrdenství, před tebou se skláníme a tobě otevíráme své srdce. Činíme tak, protože takové počínání je počátkem moudrosti. Jen jím si člověk může uchovat lidskou tvář. A my ji chceme mít, protože se chceme podobat tobě. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO – Sk 1,15-26

PÍSEŇ - 374

KÁZÁNÍ – Jr 1,4-10 . 17-19

Milí bratři a sestry, proroci byli lidmi pevně zakotvenými v náboženské tradici Izraele. Na rozdíl od kněží, kteří tuto tradici konzervovali, ji proroci dále rozvíjeli. Jejich vize a slyšení byly leckdy šokující, ale nikdy nebyly nevyzpytatelné. I ve své největší neobvyklosti držely jasný směr. Prorok připomíná hudebníka, kterého si podmaní určitý motiv a on pod jeho vlivem komponuje celé dílo. Jeremiáše si podmanil Hospodin. Ten výraz „podmanil“ není vůbec přehnaný. My dnes ve vztahu k Bohu obvykle tak silných slov neužíváme. Ale kdo nad sebou není ochoten přijmout absolutní Boží svrchovanost, ten se prorokem nikdy nestane. Naše církev je nemastná, neslaná, protože v ní nejsou proroci. A proroci v ní nejsou, protože její zvěstování a naše víra jsou příliš neurčité. Stačí nás s odřenýma ušima přimět k tomu, abychom měli občas v neděli účast na kultu a ukázali se, jak jsme dobří s charitou. Ale od proroka se žádá neskonale víc! Prorok má nést svou kůži na trh. Prorok má rozvracet a podvracet, ničit a bořit, aby pak mohl Hospodin jeho prostřednictvím na troskách neživotaschopného opět začít budovat.

Proroky tradičně spojujeme se Starým zákonem. O prorocích se však mluví i v Zákoně novém. Specifickými novozákonními proroky jsou apoštolé. Jsou to očití svědkové Ježíšova působení, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vyslaní, co přijali, sdělovat dál. První apoštolskou generaci tvořili Ježíšovi učedníci. Po nich se však tato funkce stala výzvou všem pokřtěným. Platí-li, že každý apoštol je prorok, platí i to že každý prorok je apoštol – vyslaný. Co by to bylo za proroka, kdyby u něj nalezla Boží sdělení poslední štaci! Jeremiáš je Hospodinem volán k judským zcela výslovně: Povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal! Ta pobídka není jen nějakou formalitou. Jeremiášovi se totiž do vyřizování Boží vůle vůbec nechce. Možná je ještě výstižnější povědět, že se mu nechce do jejího formulování. V rámci načrtnutého obrazu hudební kompozice, se mu nechce do té vlastní tvůrčí činnosti, v níž by daný motiv rozvíjel. Ptá se sám sebe: Zvládnu to? Dokážu ve svých variacích zůstat práv zákonům harmonie? A co, když narazím? Jsem přece chlapec!

Hrát si na pokorného a strašně sebekritického je oblíbená finta, kterou se lidé brání nepříjemným úkolům. Ale Jeremiášovo zdráhání nepůsobila pohodlnost ani strach z lidí. Vyrůstala z bázně před Bohem. Jakmile se tomu chlapci z Anatótu dostane Božího pověření, jeho zdráhání mizí a on se své funkce ujme se vší důsledností. Ustanovuji tě, říká mu Hospodin. Necpeš se nikam o své vůli. Ano, spoustě lidí se, tvé variace na mé Slovo, nebudou líbit. Budou se ti snažit ucpat ústa a vymýšlet proti tobě všechno zlé. Ale já jsem tě povolal právě proto, že vím, jak ty tvoje variace budou vypadat. Já jsem tě vytvořil, já jsem tě posvětil, já jsem z chlapce učinil proroka! Nedej se určovat tím, co chtějí lidé slyšet. Vycházej z toho, co ti říkám já. Apoštol Pavel, Hus i Luther v určitých situacích povědí: „Nemohu jinak.“ Navenek přitom mají spoustu možností. Dokonce mnohem snazších a příjemnějších než je ta, o které mluví jako o jediné možné. Problém je, že ty další možnosti jsou disharmonické. Ty už by nebyly variací na věrnost tomu, kdo mne vytvořil v životě matky, ale jeho zradou.

Jeremiášovo prorokování má dopad do politiky. Víra má vždycky dopad do politiky. Porodní báby Zefora a Fua, kterým egyptský farao přikázal zabíjet izraelské chlapce ho neposlechly, protože se bály Boha víc než jeho. Víra je ve svých důsledcích vždycky politická. Není však platformou, z níž se politika dělá. Politikařící církev je obrovský problém. Politikaření totiž církev štěpí a odvádí ji od jejího základního poslání, kterým je kázání evangelia všemu stvoření. A číhá zde ještě jedno obrovské nebezpečí. Totiž, že se církev v politice postaví na špatnou stranu. V dějinách to učinila mnohokrát. Český antiklerikalismus má kořeny právě v těchto jejich omylech. Jeremiáš není povolán dělat politickou diagnostiku ani terapii. On má prostě ve světě, v němž žije, mluvit slova, která mu Hn vložil do úst. Bez ohledu na to, zda se králům judským, jejich velmožům, kněžím i lidu líbí či nelíbí. Více se sluší poslouchat Boha než lidi! Jeremiáš se nemá dát zmanipulovat k tomu, aby zamlčoval to, co chce Bůh člověku sdělit a za Boží vydával to, co je lidským uším příjemné.

V 15. kap. Hospodin svému prorokovi sděluje: „Budeš mými ústy.“ První kapitola líčí proces, kterým k tomu dochází. Jeremiáš tu říká: Hospodin vztáhl ruku a dotkl se mých úst. Dotek je v lidské komunikaci nesmírně důležitý. Právě on zprostředkovává vědomí reality. Něco z toho Božího dotýkání nám v církvi zbylo dodnes. Při ordinaci kazatele – tedy při jeho uvádění do služby – nad ním jeho kolegové vzkládají ruce. Toto gesto naznačuje, že se zde něco reálně přenáší. Boží slovo vstupuje do lidských úst. Jakou odvahu to přepokládá z Boží strany a jakou odpovědnost to klade na nás lidi. Byl jsem povolán stát se Božími ústy! To znamená v prvé řadě vnímavě naslouchat tomu, co mně Bůh říká. Jeremiáš se po svém pověření nestává „pánem“, nýbrž „služebníkem Slova“. Jak věrohodným, to se dá vytušit z lidských reakcí. Pokud všichni přikyvují a tváří se sladce, je to podezřelé. Boží Slovo totiž vždycky jedny zvedá z prachu a druhým šlape na kuří oko. Jedni jeho nositele proto velebí a druzí ho nemohou ani cítit. Snaží se ho zlikvidovat. Ale nic proti němu nezmohou, protože Hospodin je s ním!

Jeremiáš od počátku tuší, že tlumočit Boží Slovo je nanejvýš riskantní počínání. A on je chlapec. Nemá zkušenost, nemá autoritu, nemá za sebou žádnou vlivnou skupinu. Jako prorok, ale nic z toho nepotřebuje. Jako prorok má prostě vyřizovat, co přikazuje Hospodin. Kdyby chtěl prosazovat sám sebe, svou zájmovou skupinu, byl by pro tuto funkci nepoužitelný. Určitě by stálo zato zvážit, zda nepoložit alespoň srovnatelný důraz, jaký klademe u kazatelů na jejich vzdělávání, i na otázku jejich povolání. Jediné Boží slovo má přece větší moc než tisíce vysoce vykultivovaných slov lidských. Boží Slovo totiž vždycky míří do černého. Lidská slova dopadají až příliš často cíleně vedle terče. Nechceme se jimi nikoho dotknout, nechceme si proti sobě nikoho popudit. To se dá zařídit. Ale nikoho tím pádem také z jeho maléru nevytáhneme a ke změně myšlení nepřivedeme. Opatrný prorok je z Božího hlediska zmařenou solí. Chlapec, který činí, co mu Hospodin přikáže, je pro Boží plány užitečnějším nástrojem a prokazuje i větší moudrost a než sebevědomý vzdělanec a šikovný diplomat unesený sám sebou. Amen

MODLITBA

Hospodine, děkujeme ti zato, že k nám promlouváš. A za to, že se nás dotýkáš. S tebou vstupuje do našeho života moc, která nás zvedá vzhůru. Jakmile bereme tvé Slovo vážně, okamžitě však na nás začnou působit síly, které nás tlačí dolů. Děkujeme ti, že jim ve svém Synu vzdoruješ spolu s námi, a že jsi v něm pro nás nad nimi zvítězil. Amen

PÍSEŇ – 500

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ –

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Panovníku Hospodine, nevíme, jak bychom měli mluvit. Nevíme to jako chlapci, nevíme to jako zralí mužové a ženy, nevíme to ani jako starci. Někteří se tím stále ještě trápíme. Jiní jsme už nad tím sdělit lidem kolem sebe, co nás v životě nese, dávno rezignovali. Přitom je to tak jednoduché. Máme sdělovat, co slyšíme od tebe. Tlumočíš nám to ústy proroků a apoštolů a chceš, abychom se proroky a apoštoly sami stávali. Není to snadný úkol. To nejobtížnější je na něm poslušnost. Jít kam nás posíláš, vyřizovat, co nám přikážeš. Toto se nám nejvíc zajídá. Stojí to totiž přemáhání a působí újmu. Děláme-li, k čemu nás vybízíš, pak však proti nám nikdo nic nezmůže, protože ty nás vysvobodíš i ze smrti. Otče… Amen

POSLÁNÍ – Ef 2,19-22

POŽEHNÁNÍ – Filip 4,7

PÍSEŇ - 690


Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá