OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM

HISTORIE

ORGANIZACE

OHLASY

POZVÁNÍ

AKTUALITY

BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 5. 6. 2011

VSTUPNÍ SLOVA – Ž 42,2-3a
PÍSEŇ – 42
MODLITBA

Pane Bože, jako vyprahlá země čekáme na tvé Slovo. Naše duše po něm žízní. Je nám vodou života. Kde jsme jím zavlažováni, tam dostáváme šanci nevyschnout, nezkolabovat, ale přežít. I když si s námi život všelijak pohrává a my se potácíme ze strany na stranu, ono nám dává sílu vždy znovu povstat a držet správný směr. Prosíme, mluv k nám, ať nás nezalkne záplava lidských slov. Ta žízeň po životě neuhasí. Tiš náš pláč a bědování. Zavírej ústa svévolníkům a posměvačům. Svému vyvolenému pak vkládej do úst píseň. Chválíme tě, Bože, za tvou dobrotu a milosrdenství. Na ně se spoléháme. Ačkoli jsou situace, kdy se nám zdá, že jich je jen docela maličký pramínek, ty nás neztrácíš ze zřetele a nenecháváš nás padnout. Právě tímto svým neutuchajícím zájmem nás přemáháš, proměňuješ a vracíš k sobě. Ve tvé přítomnosti se naše duše veselí a jásá, vyschlé nitro ožívá a co nás tlačí k zemi, uvolňuje svůj stisk. Děkujeme ti zato, že jsi nám v tuto chvíli v tomto shromáždění svým Duchem přítomen. Amen

Milí bratři a sestry, říká se, že kde nic není, tam ani smrt nebere. Není totiž co. Tak to prostě ve světě chodí: Čím více člověk má, o to víc může přijít. Ale o to víc však také může získat! Čím větší má schopnosti, tím odpovědnější místo ve společnosti může zaujmout. Čím je zdatnější, tím větší kus práce zastane. Čím je movitější, tím víc může investovat. Tato zákonitost je součástí přirozených společenských řádů. A Ježíš k nim přitaká. Jasně to vidíme např. v jeho podobenství o hřivnách. Kdo svěřené hřivny – tedy svá obdarování – rozmnožuje, toho chválí. Kdo tak nečiní toho z procesů Božího království vyřazuje. Tato zákonitost platí i v církvi. Na důležitá místa se ani v ní nevolí ti nejhloupější, nejvíce práce se nečeká od těch nejslabších a největší obětavost se nevyžaduje od těch nejméně zajištěných. Existuje ovšem výjimka. Je jí proces, jímž se člověk křesťanem stává. Ten nevychází z nějaké základní náboženskosti, kterou Ježíš rozmnoží. Ten vychází z naprostého náboženského nic, které ani smrt nebere a Ježíš z něj přesto udělá víru.

Ježíšovo zvolání zaznělo v poslední veliký den svátků. Ze souvislosti 7. kapitoly se dozvídáme, že šlo o svátky slavnosti stánků. Místo, na kterém Ježíš vystoupil, pak byl jeruzalémský chrám. Evangelista uvádí, že se Ježíš až do chvíle svého vystoupení účastnil této slavnosti v utajení. Měl k tomu pádný důvod. Jan říká, že mu Židé v Judsku usilovali o život. V poslední den svátků však Ježíš přestává být pouhým v zástupu skrytým posluchačem a odhaluje, kdo je. Nevykřikuje: Já jsem Mesiáš“, ale sděluje, co nabízí a co těm, kteří jeho nabídku přijmou, slibuje. Svátky stánků byly vlastně týden trvajícím vinobraním. Duchovního toho v nich příliš nebylo a co bylo, bylo účelově přilepené. Asi tak, jako když se dnes dělá součástí vinobraní slavnostní mše. Ježíšovo vystoupení se tehdy jasně stalo jejich neformálním vrcholem: Kdo z vás - po celém týdnu zpitých - si uvědomujete, že jste pořád vyprahlí, přijďte ke mně! U mne budete střízliví a přesto naleznete, co marně hledáte ve víně, ať je jakkoli nábožensky kořeněné.

Ježíš nikomu nevnucuje myšlenku, že má žízeň. On se prostě obrací k těm, kteří to tak cítí, kterým pijatika ani formální kult k životu nestačí. Evangelista v dalším rozvinutí tohoto příběhu prozrazuje, že takoví lidé byli. Nebylo jich mnoho, ale stačilo to k tomu, aby jejich existence velekněze a farizeje pořádně rozčílila. Chrámová stráž je musela konejšit ujišťováním, že Ježíše bere vážně jenom „chátra“. Přední mužové a farizeové, že stále dávají přednost vínu a starým zvykům. Snižování a zesměšňování těch, kteří mají jiné názory než jsou ty většinové, je oblíbeným způsobem, jak se zbavit opozice. Ale žízeň těch lidí není žízní hospodských povalečů. V jejich žízni se zračí touha po tom, co bych měl být a vědomí, že to nejsem. Odtud vyrůstá jejich pocit bytostné nespokojenosti, neutišitelného neklidu a žízně po opravdovém životě - po uchopení jeho smyslu. Všichni lidé jsou dehydrovaní. Ne všichni si však uvědomují, že jejich problémy vyrůstají právě odtud. Ta „chátra“ na to narozdíl od veleknězi a zákoníků přichází a neostýchá se přijmout pomoc.

Co je onou vodou, která tiší žízeň po životě? Přímou odpověď Ježíš nedává. Naznačuje to však docela jasně: Nejde o nějakou kouzelnou vodičku, která by nás po vypití přenesla do ráje. Vymazala ze života nepříjemné a nechala v něm pouze to konejšivé. Tohle by byla iluze, droga. Z náboženství se snadno stane droga. Ale Ježíš nepříjemné nezakrývá. Jde nepříjemnému naopak s plným vědomím vstříc a na Golgotě neuhne ani před přímou konfrontací. To podmanivé v Ježíšově živé vodě je jistota, že Bůh, který člověka miluje, je mocnější než síly, které nás ničí. Kdo žije s tímto vědomím, ten neutíká z reality, ale i v té nejsvízelnější situaci má, čeho se chytit. Není zlomenou či zahořklou bytostí, nestává se cynikem. Z jeho nitra naopak plynou proudy živé vody. Je požehnáním pro své okolí. Tím, jak se usměje, jak dokáže promluvit laskavé slovo, jak je věrný. To jsou proudy živé vody, které plynou z jeho nitra. Děje se tak, protože se napil Ježíšovy lásky a poznal, že na život není sám, že jeho Dárce, stojí na jeho straně.

Poznat tuto skutečnost a uvědomit si tyto souvislosti je darem Božího Ducha. Boží Duch není – stejně jako živá voda - vůbec nic pohádkového. Přijmout Božího Ducha znamená nevnímat Boží nárok na člověka pouze formálně, ale pochopit jej zcela osobně. Kdo přijal Ducha, ten odhalil, že v Božích způsobech – a právě ty na sobě Ježíš demonstruje – spočívá ta nejautentičtější podoba lidství. A on celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou chce být autentickým člověkem! Ať ho to stojí cokoli. Ježíš zůstal autentickým člověkem, i když ho to stálo život. Kdo přijal Božího Ducha, ten ho má následovat až sem. Pravé lidství přibité na kříži je pro něj vyšší hodnota než život ve stanech svévolníků. Výronem pravého lidství jsou pak proudy živé vody, plynoucí z jeho nitra a obnovující všechno, čeho se dotknou. Dokonce i mysl těch, kteří je přibíjejí na kříž. Proudy živé vody způsobují, že jim kladiva padají z rukou. Trvá to roky, generace, ale funguje to. Nic nesvědčí životu tolik, jako ochota pro druhého se života vzdávat. Boží Duch nás táhne právě tímto směrem.

To, jak o Duchu Ježíš mluví, působí ovšem poněkud zamotaně. Nejprve řekne, že proudy živé vody poplynou z nitra toho, kdo v něj věří. Vzápětí však dodá, že je třeba, aby se k víře připojil i Duch. Ten ovšem v dané chvíli ještě nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. V Bibli se o Duchu svatém mluví ve zvláštní dvojznačnosti. Mohou jím být naplněny i docela okrajové postavy, jako jsou například služebníci Saulovi. Současně se ho v určité dějinné situaci nedostává těm, kteří dělají dojem, že jsou s Ježíšem jedna ruka. Dávají až ostentativně najevo, jak jsou mu blízko, ale proudy živé vody z jejich nitra neplynou. I Jidáš patřil mezi Ježíšovy nejbližší. Přesto z jeho nitra nevyplynula živá, ale vyvalila se mrtvá voda. Jisté je, že, kde je Boží Duch, tam je víra. Opačně je to komplikovanější. Člověk může „nějak“ věřit, ale Duch – tedy to skutečně Boží – za touto vírou není. Třeba proto, že ještě nebyl dán, třeba proto, že nebyl přijat, třeba proto, že byl ze srdce vypuzen. Každý náš dík za D. sv. má proto být i prosbou o Ducha svatého Jen tak lze vzdorovat tomu, aby jím zavlažená nitra opět vyschla. Amen

MODLITBA

Pane Bože, tvůj Duch nás neodolatelně táhne k tvému Synu. K tomu, který tiší naši žízeň po životě. Dávej nám tolik Ducha, abychom ho nespotřebovali pouze pro sebe, ale dokázali z jeho moci jednat i s lidmi kolem sebe. Radujeme se z toho, že jsi svého ukřižovaného Syna vyvýšil až na nebesa a tak ho oslavil.

Amen

PÍSEŇ – 441

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, žíznili jsme a ty jsi nám dal napít. Napájíš nás, kdykoli přijdeme do tohoto chrámu, kdykoli čteme Písmo. Voláš k sobě všechny, kdo žízní, Chceme tvůj hlas tlumočit dál tak, aby ho lidé slyšeli a věděli, odkud přichází pomoc. Prosíme za ty, kteří jsou se svým životem nespokojeni, ale nevědí, jak ho postavit na pevný základ. Prosíme o to, aby z našeho nitra tekly proudy živé vody a zavlažovaly vyprahlé duše a mrtvá těla. Děkujeme ti za Ducha, kterého nám dáváš a jímž proměňuješ naši mysl. Vytěsňuješ jím z ní to nízké a vkládáš do ní to, co je vznešené. Radujeme se z toho, že nás tímto laskavým způsobem přitahuješ k sobě. Otče… Amen

POSLÁNÍ – Iz 58,11-12

POŽEHNÁNÍ – Zj 22,17b

PÍSEŇ - 671

Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem