OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM

HISTORIE

ORGANIZACE

OHLASY

POZVÁNÍ

AKTUALITY

BOHOSLUŽBY V LYSÉ NAD LABEM - 3. 4. 2011

VSTUPNÍ SLOVA – Ž 17, 5 . 8 . 12 . 15
PÍSEŇ – 17
MODLITBA

Bože náš, kdykoli naše mysl resonuje s tvou, naše úzkost prchá, nejistota mizí a nám narůstají křídla. Písnička, kterou jsme společně zazpívali ke tvé cti a slávě, byla chvílí takového slavného souznění. Pozvedla nás k tobě, dala nám okusit tvou blízkost a do srdce vložila jistotu, že nás žádná temnost nemůže zbavit tvého jasu. Děkujeme ti, že si světlo své slávy neschraňuješ pouze pro sebe, ale necháváš ho dopadat do všech temných zákoutí našeho světa. Svým jasem z něj činíš svůj svět. Každý paprsek tvé lásky, tvého milosrdenství, tvé pravdy, který do něho dopadá, je svědectvím o nové zemi a novém nebi. Děkujeme ti za tato znamení tvé moci. Dáváš nám jimi najevo, od koho máme očekávat pomoc. Prosíme tě o tvého Ducha, abychom jim rozuměli v celé jejich hloubce. A abychom na ně nereagovali jen v poloze emocí, ale soustředěným, vytrvalým, opravdovým a ryzím vztahem. Nakrm nás chlebem, který sytí k životu věčnému. Kdo se živí jím, ten žije už v tomto čase bohatý život. Amen

Milí bratři a sestry, máme-li se v tomto textu zorientovat, musíme si připomenout dvě události, které dění v něm popisovanému, bezprostředně přecházejí. První událostí je zázračné nasycení. Odehrálo se na břehu Tiberiadského jezera. Evangelista mu říká moře a líčí, jak u něj Ježíš pěti chleby a dvěma rybami nasytil pět tisíc těch, kteří za ním přišli. Druhou událost zachycuje oddíl nadepsaný „Ježíš kráčí po moři“. Dozvídáme se z něj, že večer po onom velikém nasycení odpluli učedníci na druhý břeh, do města Kafarnaum. Ježíš však s nimi nebyl. V noci se k nim pak přiblížil po mořské hladině. - Právě na tento Ježíšův zázračný přesun přes Tiberiadské jezero reaguje úvodní část našeho textu. Nasycení totiž ráno zjistili, že Ježíš – ačkoli večer neodjel se svými učedníky – mezi nimi není. Žádný člun přitom nescházel. Rozhodli se proto nasednout do svých lodí a vydat se tam, kam předchozího večera zamířilo Ježíšových Dvanáct: do Kafarnaum. Tušili, že kde jsou Ježíšovi žáci, tam nejspíš naleznou i jejich Mistra. A tušili dobře.

Evangelista píše, že když na druhém břehu vystoupili ze svých lodí, nalezli jej. „Druhý břeh“ je dnes oblíbeným obratem odkazujícím lidskou mysl z pozemské roviny do roviny kvalitativně vyšší. Takové vytříbené vnímavosti jsou ovšem ti dávní mořeplavci ještě na hony vzdáleni. Byli nasyceni, ale v žaludku jim už opět kručí. Ježíš je vidí jako docela obyčejné materialisty, kterým se zalíbilo mít bez práce koláče. Proto se s nimi nijak halasně nezdraví, ale rezervovaně jim říká: „Amen, amen pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili se.“ Tváří se duchovně, ale Ježíš je odhaluje jako naprosto tělesné. Všichni jako by vyšli ze školy toho, který ho před časem na poušti vybízel: „Jsi-li Syn Boží, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ježíš tuto materiální účelovost zásadně odmítá a říká jim: Neusilujte o pomíjející pokrm! Křesťanská církev není sociální zařízení. Křesťanská církev se shromažďuje kolem pokrmu zůstávajícím pro život věčný.

To neznamená, že by se měla profilovat jako asociální,a lidé by v ní k sobě měli být lhostejní. Ale v této poloze není těžisko její existence: Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný! Časným se argumentuje snáze než věčným. Časné se dá totiž změřit a zvážit, věčné nikoli. To vyvolává dojem, jako by časné bylo skutečné, zatímco věčné jen chiméra. Z tohoto důvodu jsou časné, tedy materialistické argumenty vždycky pádnější než ty duchovní. – Tedy v krátkodobém časovém horizontu. Při pohledu z pozice věčnosti se zdánlivě neotřesitelná fakta rozplývají a co se zdálo být nedůležité, ano, zbytečné, to naplňuje všechno, co jest. Ježíš otevírá lidem mysl pro neměřitelné a nevážitelné proporce života: Já dávám víc než chléb, jehož producenta ze mne chtěl udělat satan. Dávat pouze ten, by bylo pro Mesiáše málo. Já přicházím na tento svět jako Syn člověka, jemuž jeho Otec vtiskl svou pečeť. Mým posláním je proto mnohem víc než tišit pouze sociální nouzi. Já tiším hlad po životě.

Nám většinou touha po chlebu a touha po životě splývá. Ale ony se ty dvě množiny překrývají jen částečně. Ježíš odhaluje, že jejich průnik vlastně vůbec není tak zásadní. Týká se pouze toho intervalu bytí, který se dá vnímat žaludkem. Lidská existence však v sobě zahrnuje mnohem více rozměrů. Poměr těch dvou množin je dán poměrem konečnosti k nekonečnosti. Přesto tomu malému konečnému zpravidla věnujeme všechno své snažení a starání. Dnes je to umocněno i tím, že žijeme v tržní společnosti, tedy v systému, který si usilování o pomíjející pokrm vytýčil jako svůj program. Ježíš by nevolil politickou stranu, které se lidský život scvrknul jen na sociální - ale klidně můžeme říci - na „materiální“ rozměr. Ony spolu totiž ty dva pojmy fakticky splývají. Ježíš vidí život bohatěji a plastičtěji nežli sociální inženýři. Neuvízne v jeho funkcionalismu. Vidí i jeho krásu. Velebí nádheru polních lilií a přeje všem, aby ji také vnímali. Nad to všechno však vidí, co Bůh připravil těm, kteří ho milují a záleží mu na tom, abychom to jednou také uviděli.

Chléb, který Ježíš dával na břehu moře zástupu je stejně jako naše večeře Páně znamením ukazujícím nad sebe. Církev není místem, kde se sytí břicho. Církev je místem, kde se sytí a kultivuje lidská mysl. Ježíš to řekl v Kafarnaum všem, kdo hledají pravdu, zcela srozumitelně. Apoštol Pavel to pak v 1. ep. do Korintu poví jasně i těm, kteří už pravdu nehledají: „Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení.“ Člověk z povahy své přirozenosti tíhne k tomu, co je tělesné, co se dá ohmatat, čím se dá naplnit žaludek. Ježíš však toto tělesné užívá jen jako znamení. Oním nasycením pěti tisíců, které tak vzrušilo zástupy, že se za ním daly do pohybu, sděluje: „Já jsem chléb života. Kdo přichází za mnou, nebude nikdy hladovět.“ Církev, která žije z Božího Ducha, nepoukazuje na to, co činí ona, ale na to, co činí Kristus. Plné stoly nejrozmanitějších nabídek snadno zakryjí chléb života. Ten navíc v Ježíši směřujícím na Golgotu, není nikdy až tak přitažlivý. Ale bez tohoto na Golgotě se lámajícího chleba, je všechno naše lidské usilování pouze chiméra.

Jak tedy máme jednat, abychom konali skutky Boží, ptají se ti, kteří se za Ježíšem přes Tiberiadské jezero přeplavili. Ježíš jim to už vlastně řekl. Ale je fascinují ty skutky. Něco průkazného, doložitelného. Když nedají jinak, užije Ježíš jejich slovníku: Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. – Jediným, čeho se od křesťana žádá, je víra. Spolehnutí se na toho, který k nám od Boha přišel, Boží přítomnost nám prostředkuje a k Bohu nás vede. Tento vztah k synu Josefa a Marie, jemuž Bůh vtiskl svou pečeť, je pokrmem zůstávajícím pro život věčný. Kdo se vírou identifikuje s Ježíšem, toho Ježíš uvádí do vztahu k Bohu. Jeho tělo, jako chléb, který se za nás láme, je znamením hostiny, ke které toto sycení odkazuje. K této hostině nás Ježíš zve. Ne tady, ale na protějším břehu. Tam, kde ho tušíme, ale současně o jeho přítomnosti určitým způsobem pochybujeme. Jak by se tam přece mohl dostat? Vždyť neměl loďku... Kdo poroučí větru a kráčí po vlnách, ten loďku nepotřebuje! Ten smrtící hlubiny přemůže mocí života. Toho věčného, jehož je zdrojem. Kdo míří za ním, nebude navěky hladovět. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, jsme jako ti, kteří se za tebou vydali přes Tiberiadské jezero. Vypadáme ve svém počínání náramně zbožně. Ale nehledáme tě, protože v tom dobrém, čeho se nám od tebe dostává, vidíme znamení, ale protože jsme jedli chléb a nasytili se. Nenech nás uniknout otázce po tom, jak máme jednat, abychom konali skutky Boží. Amen

Pane Ježíši Kriste, povaha našeho lidského setkávání s tebou je stále stejná. Dáváš nám, co potřebujeme k životu. A my žasneme a chceme tě zato provolat králem. Ale ty jsi víc než král. Ty jsi Mesiáš. Ty zachraňuješ i ze situací, z nichž ani králové nenacházejí východiska. Prosíme za všechny, kterým činíš dobré věci, aby tvé počínání vnímali tímto způsobem. Aby tě nepokládali pouze za nějakého pozemského údržbáře, který se stará o naše pohodlí, ale viděli v tobě Božího Syna, jemuž jeho Otec vtiskl svou pečeť, a kterého – když jsme ho dohnali až na kříž – přenesl ze smrti do života. Vědomí, že jsi na protějším břehu nám dává odvahu vstoupit do svých člunů a vydat se za tebou. Otče… Amen

Emanuel Vejnar

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem