OHLASY  SBORU V LYSÉ NAD LABEM
HISTORIEORGANIZACEOHLASYPOZVÁNÍAKTUALITY


Projev radního Petra Kopeckého k památce upálení Jana Husa


Vážení spoluobčané, dámy a pánové

před pěti lety jsem zde na vzpomínkové slavnosti k uctění památky Mistra Jana Husa citoval z Masarykovy ženevské přednášky pronesené 6. července 1915. Dnes si od Tomáše Garrigue Masaryka vypůjčím krátký, ale velmi známý výrok: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“

Když vznikl náš moderní stát, vzal za své ideály svobody, demokracie, rovnosti, základních občanských práv, vládu práva. To ovšem nestačí. Pro politický národ, který tvoří vlastní stát, je nutné sdílení a uvědomění vlastní minulosti. Je to respekt a úcta k úsilí a obětem našich předchůdců, kteří k takovým ideálům prošlapávali cestu.

Nejpřednějším z nich byl Mistr Jan Hus a nic na tom neubírá skutečnost, že když se vydal s poznanou pravdou do Kostnice, sám těchto ideálů nedohlédl v podobě, jak je chápeme dnes. Jistě nejel na koncil hájit všeobecné hlasovací právo nebo rovnost stavů, svým odvoláním k Ježíši Kristu však připomněl, že zde na zemi není žádný panovník, žádná lidská autorita bez omezení.

Dnešní svátek ale chápu také jako vzpomínku na události, které následovaly po Husově upálení. Cílem husitství byla náprava církve, heslem „Pravda“. Slovy historika „...šlo v něm o projev nadšeně blouznivého reformního nadkatolicismu. Odtud také ten nesmírný éthos jeho, jenž – přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby – zdvihá české dějiny s jménem Jana Husa spojené do takových výšin, že posvátné úctě před nimi neubrání se ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu.“

Vedle stránky náboženské tu však byla i stránka národní. Šlo v ní o emancipaci Čechů z německé nadvlády, šlo o reakci na německou kolonizaci pohraničí i měst, která začala již ve 13. století, na privilegia Němců v Čechách, jaká zde Češi neměli. Byl vydán dekret Kutnohorský, v roce 1421 se dostává Praha jako město prvně do českých rukou. Týž historik k tomu 8. července 1900 řekl: „I potom po dobouření, jsou města předním nositelem národní myšlenky. To je tedy druhý, a z dnešního stanoviska pozorováno, nejcennější výsledek hnutí husitského. Co ozvalo se zde nadšení národního, jak utuženo sebevědomí české vítězstvím nad stotisícovými vojsky nepřátel, Němců, jak síleno sbratřování s Poláky a i s myšlenkami všeslovanskými, jak znělo hrdě a nebojácně v ohnivých manifestech Pražanů a v heslech ,Proti všem Němcům!‘, jak působilo na rozšíření českého jazyka v literatuře, úřadech, v celém životě – to vše také nedá se oceniti, třebas mnohé z toho ozvalo se jen na chvíli, aby zas zaniklo. Ale vzpomínka toho všeho měla přece mohutnou sílu akční a byla to především tato vzpomínka, jíž burcován byl například v tomto století (myšleno 19. století – pozn. autor) náš národ k novému životu.“

A tak se součástí státního znaku Československé republiky stalo bez velkého překvapení heslo „PRAVDA VÍTĚZÍ“ odkazující k Janu Husovi, husitství a vlastně české reformaci vůbec – na prezidentské standartě zůstalo dosud.

„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ – Přesto nelze přehlédnout neustálé snahy zmiňované období naší historie znevažovat, zdůrazňovat jeho stinné stránky a vše pozitivní zamlčovat. Za zvlášť neférové lze pokládat odsuzování doby naší reformace jenom proto, že si ji přivlastňoval komunistický režim. V našich sdělovacích prostředcích se vedla a možná stále vede vážně míněná polemika s jakousi „Jiráskovsko-Nejedlovskou“ interpretací dějin, která byla o to urputnější, oč bylo zároveň jasnější, že nic takového neexistuje. Co autoři podobných myšlenek sledují? Někteří možná jenom chtějí upozornit bez pocitu odpovědnosti sami na sebe, jiní možná chtějí i něco změnit. A od myšlenek k praktickým krokům nemusí být daleko, zvlášť jsou-li oponenti jaksi zticha, pokud tedy ještě jsou. Třeba v Českobratrské církvi evangelické, na jejíž půdě jsme se sešli, bychom je mohli očekávat.

Napadá mě v této souvislosti, jestli neplatí, že i „církve se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“! Právě tato církev se ve svém církevním zřízení stále vědomě hlásí ke čtyřem pražským artikulům. Jsou si její představitelé ve světle událostí zvláště posledního roku stále jistí, že tyto artikuly naplňují a snaží se je hájit a prosazovat v životě své církve i celé společnosti? Třeba ten třetí článek o odnětí světského panování kněžím.

Ale zpět k tématu. Možná, že kritikům naší minulosti křivdím, možná zase tolik nechtějí, třeba jen o něco více výlučnosti pro sebe či toho, komu slouží. Jejich působení ale nakonec může mít i pro ně nechtěné následky. Bez úcty k vlastní minulosti si totiž přestaneme vážit sami sebe a o svobodu a samostatnost nakonec přijdeme při první přeháňce.

Jedině takto a s tímto varováním lze například hodnotit i chystané obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Žádné dodatečné zlehčování tohoto záměru pomocí argumentů jako, že původní sloup zničil zmanipulovaný dav ze Žižkova a že kdysi byl vztyčen nikoli jako symbol vítězné habsburské moci, ale jako dík Pražanů za záchranu před Švédy, neobstojí.

Jako odpověď podobným názorům si do třetice vypomohu slovy historika, kterého přitom kritici oné smyšlené Jiráskovsko-Nejedlovské interpretace dějin s oblibou citují a pomocí jeho názorů argumentují. Zdá se však, že jej nečtou nijak pozorně a že jeho postoj k Husovi a následnému dvoustoletí není tak jednoznačně odmítavý. Nyní již prozradím, o koho jde. Je jím Josef Pekař. Ve spise Bílá Hora najdeme i tato jeho slova:

„...Vnějšími kulturními prostředky a vnitřní disciplinovaností chudší společnost našich zemí, jíž měřiti se bylo s mocným soupeřem, bojovala a podlehla konec konců za zásadu mravního sebeurčení, tedy za princip svobody. Jakkoli rozdílné vlivy a motivy nabyly účasti v české vojně, a jakkoli chabě a nešťastně byla vedena, je ona a zůstane v jádře svém plodem obavy před násilím mravním, aktem obrany proti methodě násilné protireformace, vtělené ve Ferdinandu II. To pak musí konečně rozhodovat o mravním a tím ve vyšším smyslu i o kulturním hodnocení stran. To jest: na Bílé Hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašiti památku slz a krve, jimiž v létech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi.“

Vážení spoluobčané, nechtěl bych ale, aby moje vystoupení nakonec vyznělo nějak smutně či pesimisticky. Vždyť dnes je státní svátek a naše setkání je slavností. Uzavřu jej proto naopak hodně optimisticky a zároveň příhodně dnešnímu dni. Věřme, že PRAVDA VÍTĚZÍ!

Děkuji Vám za pozornost.


Petr Kopecký

Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem lysá