Naše oblíbená česká otázka, kterou zasahujeme do sféry náboženství, zní: „Jak to Bůh mohl dopustit?“ Dostal jsem ji jako farář mnohokrát. Na většinu příběhů, které ji uvozovaly, přitom nešlo reagovat jinak než povzdechem a konstatováním: „Ano, to je hrozné.“ Vlastní odpověď pak vždy spočívala ve variací na slovíčko „nevím“. Tazatelé byli s touto reakcí většinou spokojeni. Vnímali ji jako potvrzení toho, co chtěli slyšet. Totiž, že svět je divočina, ve které má každý jen to, co si urve. Člověk se proto nemusí a vlastně ani nemůže svazovat takovými projevy, jako je láska, odpuštění či oběť. K čemu, když ani Bůh tu naši divočinu nekultivuje? Velikonoce vnášejí do tohoto našeho mudrování nový rozměr. Na událost Velkého pátku také nelze reagovat jinak než povzdechem a konstatováním: „Ano, to je hrozné.“ Velikonoční neděle, v níž byl ukřižovaný Ježíš vzkříšen, však dává světu najevo, že spravedlnost přesto není pro Boha prázdným pojmem. Bůh však v prvé řadě pověřuje jejím výkonem nás. Teprve, když se tomuto svému nejbytostnějšímu lidskému úkolu zpronevěříme, nastoluje ji sám. Používá si k tomu lidi, kteří navzdory všemu, co je drtí, nepřestávají milovat, odpouštět a obětovat se. A pokud jejich nasazení nenaplní spravedlnost v tomto čase, učiní tak mimo něj. Emanuel Vejnar Zpět do ohlasů | Začátek dokumentu ![]() Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lysé nad Labem ![]() |